Trendy v balení potravin

Pro čerstvé potraviny se využívá aktivní a inteligentní balení

Obaly pro potraviny patří objemově k nejvýznamnějším skupinám spotřebitelského balení. Tak, jak se proměňuje životní styl, dochází i ke změnám v oblasti balení. Ty se týkají především používaných materiálů, technologií a designu. Mnohé změny přináší do balení potravin i legislativa. K nejběžnějším materiálovým typům, které se využívají při balení potravin, patří papír, lepenka a plasty. Menší podíl zabírají kovy (především konzervy, polokonzervy, víčka a nápojové plechovky) či sklo (především nápojový průmysl). U balení potravin se stále častěji lze setkávat i s kompozitními materiály (vícevrstvé materiály s mechanicky neoddělitelnými složkami).

Spotřebitel se setkává (a bude i nadále setkávat) s novými typy materiálů, při jejichž vývoji jsou často využívány nanotechnologie. Především při balení čerstvé potraviny s omezenou trvanlivostí, polotovaru či hotového pokrmu se hojně využívá spojení aktivního a inteligentního balení.

Zatímco aktivní folie je schopna způsobovat nějakou změnu v mikroklimatu obalu (např. absorbovat vlhko, kyslík, zpomalovat pochody při stárnutí ovoce, zabraňovat ztrátě aromatu atd.), inteligentní obal či etiketa, je schopen monitorovat případné nežádoucí změny změnou své barvy či jinou indikací. Velkou snahou je u aktivních folií zdokonalovat systémy balení v modifikované atmosféře. Vhodné způsoby tohoto typu u potraviny prodlužují její životnost i čerstvost. Jsou kvalitativním přínosem i z hlediska celkové hygieny balení.

Prvořadý je výběr materiálu, tisková technika a barvy

Dalším trendem je náhrada materiálu obalu za jiný, k životnímu prostředí šetrnější typ, ev. snižování spotřeby materiálu, plošné hmotnosti, počtu vrstev, optimalizace konstrukce apod.

Zpřísňující legislativní rámec je nastaven nejen na hygieničnost materiálu, ale i na snižování uhlíkové stopy po celé době životnosti materiálu.

Vedle výroby a do ní nově implantovaných technologií je další snahou zlepšení možnosti recyklovatelnosti materiálu, zvláště v oblasti snižování vlastní energetické náročnosti. Touto cestou by mělo zároveň docházet i ke snížení zátěže na životní prostředí.

Obecně se dá konstatovat, že spíše než masivní vývoj nových materiálů je snaha materiálem šetřit. Tento cíl pak vede k vývoji nových konceptů obalů.Významná část vývoje či inovačních podnětů se u obalů týká potisku, především nových vlastností barev a laků. U spotřebitelských obalů dochází neustále ke snahám nejen zlepšit potisk (jeho kvalita je již dnes prakticky na svém vrcholu), ale řeší se i další aspekty barev – především jejich případná migrace barev do materiálu, která je v současnosti řešena u všech tiskových technik. Migraci lze obecně chápat jako dvousměrný proces, kdy jak složky obalu migrují do potraviny, tak složky potraviny mohou přecházet do obalu.

Charakter složek potraviny může zásadně ovlivňovat migraci.Migrační zkoušky se provádí v certifikovaných laboratořích s tzv. simulanty potravin, které svými vlastnostmi (pH, obsahem alkoholu, obsahem tuku) nahrazují skutečné potraviny nebo skupiny potravin.Prakticky u všech významných výrobců tiskových barev dochází k neustálému vývoji nízkomigračních a nízko zápachových barev a laků všech typů (low-migration a low-hex čili LM a LH).

Doporučení je, že primární obaly, které přicházejí přímo do styku s balenou potravinou, je vhodné potiskovat pouze tzv. nízkozápachovými či nízkomigračními (low-hex a low-migration čili LH a LM) barvami. Nízkozápachové barvy obsahují pouze látky, které svou vůní či zápachem nemohou ovlivnit vůni ani chuť baleného zboží. Nízkomigrační barvy kromě toho neobsahují vůbec žádné látky, které by mohly proniknout (migrovat) skrze vnitřní stranu obalu k balené potravině.

Se všemi těmito a mnohými dalšími aspekty ve spojení s legislativními tlaky a zákonnými ustanoveními souvisí i současný boom ve vývoji inspekčních technologií a vysledovatelnosti.

Prakticky to znamená, že z důvodu bezpečnosti potravin musí mít každý potravinářský podnik u každého výrobku možnost rychle zjistit a doložit, z jakých surovin byl konkrétní kus vyroben, od koho byly suroviny nakoupeny, kdo je vyrobil, zda je má na skladě, znát jejich šarže, ale i komu svůj produkt prodal. To se ovšem týká i obalového materiálu bezprostředně na produkt působícího, včetně jeho šarže.

Doba biomateriálů se zatím spíše jen přibližuje

V souvislosti s vývojem nových materiálů na výrobu obalů se velmi často hovoří o bioplastech. Jedná se o plasty, do kterých se přidávají především jako komponenty plniv přírodní látky, např. škrob (Mater-bi, Novon, Biopac atd.), cukr (Biopola apod.) nebo celulóza (Biocell, Bioceta, Celofán atd). Většina bioplastů se vyrábí z fermentovaného škrobu (nejčastěji kukuřičného), ze kterého se uvolní kyselina mléčná. Ta se dále polymeruje na kyselinu polymléčnou (polylactacid – PLA), která tvoří základ těchto plastů.

Bioplasty vidí často jako alternativu nejen odborná, ale i laická veřejnost, která se s nimi setkává nejčastěji v podobě flexibilních obalů. Tato oblast zahrnuje především folie, tašky, sáčky apod.

Další významnou aplikací jsou obaly pro výrobky krátkodobé spotřeby – nápojové kelímky pro sportovní a kulturní akce, tvarované obaly pro zeleninové saláty rychlé občerstvení, podložní misky pro balení ovoce a zeleniny aj.

O bioplastech lze hovořit nejen z hlediska různého typu výroby ale i následné recyklace. Tyto produkty nezahrnují pouze klasické plasty získané z obnovitelných zdrojů čili biodegradabilní plasty, ale i oxodegradabilní plasty, které jsou vyráběny z ropy, jsou však s příměsí dalšího aditiva (např. d₂w), které proces rozpadu plastu urychlí v součinnosti se slunečním zářením.

Bohužel zatímco laická veřejnost obecně vnímá pozitivně slovo BIO, příliš již nerozlišuje mezi biodegradabilními plasty, které lze kompostovat a oxodegradabilními polymery, které se nekompostují.

Dalším problémem, který se stane zřejmě výzvou v blízké budoucnosti, kdy se bioplasty i u nás více rozšíří, bude jejich tříděný sběr.

Blíží se odklon od globálního designu?

Ještě na přelomu 20. a 21. století čeští spotřebitelé vnímali globální design na obalech jako prémiovou záležitost. Potraviny z dovozu v té době byly považovány téměř automaticky za kvalitativně lepší než domácí. Po téměř čtvrt století se tento trend mění. Češi vnímají českou potravinu jako kvalitnější, zdravotně nezávadnou a bezpečnou. Na tento trend „české potraviny“ nevsadili jen výrobci, ale i obchodní řetězce, které ve svých prodejnách, letácích či jiné formě komunikace upozorňují na české, někdy potažmo i regionální potraviny.

V souvislosti s tímto vnímáním se u některých typů zboží můžeme setkávat i s výraznější „vlasteneckou“ identifikací, v provedení grafického designu obalu. Tento trend byl léta bez přerušení typický i v dalších zemí EU – Kdo z nás se někdy nesetkal např. s regionální potravinou z Nizozemí v obalech, kde již podle vyvedené grafiky s prvkem charakteristického mlýnu, poznáme ještě před rozbalením typický holandský produkt.

Vhodná grafika ve spojení s texty asociuje především prvky kvality, tradice, národního produktu, bioproduktu apod. a působí na spotřebitele velice pozitivně. Zajímavá je bagatelizace grafických typických atributů u potravinářů nabízejících národní potraviny. Design je totiž až na výjimky orientován na venkov, nikoli město. Často se objevuje čistota přírody – louky, lány, klasy, polní květiny. Přesvědčivost a důvěryhodnost je podepřena jednak značkou – logem společnosti, která má za sebou historii, dalším benefitem je i časté používání různě stylizovaných pečetí na dotvrzení pravdivosti a závaznosti všech tvrzení, ev. stvrzení podpisem (např. pivovarů konkrétním sládkem apod.).

Dalším trendem je personifikace obalu, kde se dostává uplatnění především digitálnímu tisku. Jedním z prvních významnějších masovějších počinů tohoto typu byly křestními jmény personifikované láhve Coca-Cola. Od té doby se personifikace rozšířila i do dalších potravinářských oblastí.