Díky moderním technologiím má dnes obchod možnost oslovit každého člověka, každého zákazníka. I proto by se měl chovat ve všech svých aktivitách co nejzodpovědněji.

Jediný důvod, proč Česká republika není tak daleko, jak by mohla být, je naše neschopnost domluvit se na dlouhodobých cílech. Naším úkolem je proto podle Tomáše Prouzy, prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, udržet jednotu všech, aby spolu dokázali pracovat.

Počátkem května jsme si připomínali 15 let od vstupu do Evropské unie. Co přineslo členství v EU z pohledu obchodu?

Přineslo větší přísun investic do obchodu a jeho výraznou modernizaci. Přineslo vyšší výběr pro zákazníky a nižší ceny. Tím, že neexistují hranice mezi evropskými státy, je jednodušší a levnější cokoli do České republiky dovézt. Neznamená to ale, že je levnější jen zboží z dovozu. Konkurenční tlak působí také na české producenty a udržuje u nás nižší cenovou hladinu. Kdybychom neměli otevřené hranice, tak bychom podle mého odhadu měli ceny o 10-15 procent vyšší než dnes, u spotřebního zboží možná výrazně víc.

I tak jsou kategorie, které se českým zákazníkům vyplatí nakupovat v zahraničí. Proč?

Dražší je u nás textil, protože řada módních značek spoléhá na emotivní nákupy. Zároveň si ale velkou část nákupů značkového textilu lidé nechávají na výprodeje. Reálná cena značkového zboží je tak u nás výrazně nižší, než je cena na standardní cenovce. Spousta lidí se také naučila jezdit nakupovat značkové oblečení do zahraničí. Stačí se kolem sebe rozhlédnout třeba v Drážďanech.

U potravin nejsou cenové rozdíly tak velké. Samozřejmě v Německu budou potraviny vždy o něco levnější, protože je to velký trh a distributor tam dodává za nižší cenu, protože má větší objem. Zároveň je tam nižší DPH. Pokud máte na potraviny v Německu sazbu 7 % a v Česku je 15 %, tak je velký kus cenového rozdílu dán daňovou politikou státu. Německo, Rakousko, Slovensko i Polsko mají všichni nižší daň na potraviny než Česko. Jsme jediní, kdo je na 15 procentech, všichni kolem nás jsou maximálně na deseti.

Možnost srovnání nabídky v tuzemsku a v zahraničí přinesla také debaty o dvojí kvalitě. Evropská legislativa je podle českého názoru nedostačující, a proto vláda chystá vlastní úpravu. Jakou roli v její přípravě může sehrát obchod?

Problém dvojí kvality má dvě části. Prvním je zneužívání důvěry Středoevropanů v západní značky. U známých značek si lidé méně kontrolují složení, protože věří brandu. A řada výrobců toho zneužívá.

Druhým problémem, o kterém se mluví výrazně méně, je skutečnost, že český obchod nemůže dovézt jinou, kvalitnější verzi potraviny, než je určená pro český trh. To ale není jen problém střední Evropy. Velcí potravináři si rozdělili evropský trh na jednotlivé části a v každé se snaží generovat nějakou výhodu. Evropská komise už například dva roky řeší antitrustový případ se společností Anheuser Busch, kdy chtěly belgické obchody kupovat dvě značky piva tohoto výrobce z Francie a Nizozemska, kde byly levnější. Anheuser Busch jim však odmítl dodat pivo nakoupené za levnější cenu do Belgie s tím, že musí nakupovat přes belgického distributora, který však požadoval vyšší cenu. Šetření se chýlí ke konci a čekám jasné stanovisko Evropské komise, že se jedná o nelegální praktiku.

Vzít si dvě potraviny a srovnat si jejich obaly je jednoduché a mediálně vděčné. Jít po tom, která firma odmítne dovézt například kvalitnější čokoládové zajíčky, protože „tento výrobek není určen pro Českou republiku“, je daleko složitější. Jedná se přitom o porušování práva hospodářské soutěže a porušování pravidel jednotného evropského trhu. Stát proto musí upravit legislativu a tuto nekalou praktiku důrazně stíhat.

Evergreenem je legislativa, která často nevyhovuje ani obchodníkům ani dodavatelům, jako zákon o významné tržní síle; ani zákazníkům, jako zákon o prodejní době. Snahy o změnu nebo jejich zrušení ale nebyly úspěšné. Má poslední iniciativa Senátu šanci projít?

Nová směrnice EU přešla z konceptu významné tržní síly ke konceptu nekalé soutěže a nekalosoutěžních praktik. Je to přesně ten nástroj, který máme využít k tomu, abychom ze zákona o významné tržní síle udělali něco, co bude konečně fungovat. V řadě věcí současný zákon ubližuje i potravinářům, se kterými obchodníci nemohou uzavírat dlouhodobé kontrakty a nemohou se dohodnout na věcech společného zájmu. Určitě bylo dobré, že se do zákona dala 30denní splatnost. Dávalo by mi ale smysl, kdyby platila v celém dodavatelském řetězci, tedy i ve vztahu potravinář-zemědělec.

Když dnes jednáme o transpozici evropské směrnice, existuje shoda s ministerstvem zemědělství i s ministerstvem průmyslu a obchodu, že zákon má být oboustranný. Stát má chránit menšího proti většímu a je jedno, na které straně ten menší je. Malý potravinář má být chráněn před velkým řetězcem, stejně tak malý obchodník má být chráněn před velkým dodavatelem. Když se dnes podíváte na reálná data, vidíte, že významnou tržní sílu mají především velcí potravináři, zatímco v obchodě panuje velmi tvrdá konkurence a nikdo nemá na trhu dominantní postavení.

Zákon o prodejní době vznikl v určité politické atmosféře, ale nikdy nedával smysl. Zavírá jen na některé svátky a jen velké obchody. Vytvořil dvě kasty prodavačů podle velikosti prodejen. Řada lidí si přitom díky příplatkům ve svátek ráda vydělá peníze navíc. Obchod se navíc chová rozumně, v době, kdy by lidé nechodili nakupovat, obchodník zavře a nepotřebuje k tomu žádnou legislativu, která navíc rozeštvává lidi proti sobě. Minulá vláda si možná myslela, že tímto zákonem „uplatí“ určitou část voličů. Mnohem víc jich ale naštvala a je nejvyšší čas tento nesmysl zrušit.

Za jednu z příčin negativního vývoje obchodu na venkově bývají označovány řetězce, které konkurují malým prodejnám. Má tato situace řešení nebo jde o důsledek změny životního stylu lidí, kteří jsou nuceni za prací i dalšími službami dojíždět do větších obcí?

Realita je často jiná: sice se uzavře prodejna některé z obchodních aliancí nebo družstev, ale místo ní se otevře prodejna neformálního vietnamského řetězce. Navenek funguje jako malá nezávislá prodejna, ale přitom je součástí organizované hierarchické struktury s velkoobchodem, logistikou a jednotným IT systémem. Nikdo zatím neřeší, jaký má takový neformální řetězec vlastně tržní podíl.

K mému velkému překvapení stát nemá statistiku prodejen a prodejní plochy. Poslední census obchodní sítě je z roku 1999, takže stát už dvacet let neví, jak v reálu vypadá obchodní síť v České republice.

Dalším problémem je, že se na vesnicích z obchodů nepodařilo vytvořit centrum života a dát jim šanci vydělávat na dodatečných byznysech. Přitom stačilo inteligentněji nastavit franšízy České pošty a být trochu kreativní v tom, co dalšího lidem nabídnout, jak často vidím třeba při cestách po francouzském venkově.

Svaz obchodu a cestovního ruchu je také velmi aktivní v uzavírání spoluprací a partnerství, ať už se jedná o oblast biopotravin nebo potravinovou sbírku. Jakou další aktivitu v tomto směru chystáte?

Všechno, co děláme, je rámováno naší snahou, aby tady bylo co nejvíce bezpečných kvalitních českých potravin. Je mi líto, že naše soběstačnost v řadě segmentů potravin klesá. Jsme soběstační v mléku, pivě a hovězím. Ale když se v zemi, kde je vepřo-knedlo národním jídlem, musí 55 % vepřového dovážet, tak je něco špatně. Velmi bych si přál, aby lidé, když uvidí českou potravinu, ji automaticky vnímali jako kvalitní. Tak jako je to dnes u německých potravin.

Čím dál tím více zákazníků se ptá na kvalitu. Jsem proto rád, že dokážeme společně s Potravinářskou komorou prosazovat české cechovní normy na výsekové maso a že se vede debata o zpřísnění cechovních norem. Podporujeme Zemědělský svaz a jejich Dny otevřených dveří, aby co nejvíc lidí vidělo, jak vůbec jídlo vzniká, podobně jsem rád za aktivity Asociace soukromého zemědělství. Společnou řeč jsme našli i v oblasti biopotravin. Chceme dosáhnout toho, aby se z biopotravin stal standard. Když se podíváme, kde končilo všechno to pochybné polské maso, nejsou to obchody, ale školy, nemocnice, domovy důchodců a další státní instituce, které nakupují podle nejnižší ceny. Chceme docílit toho, aby se stát začal chovat zodpovědně a preferoval kvalitu. Všichni děláme spoustu kampaní, a říkáme lidem „jezte zdravě a dávejte pozor na to, co si kupujete“, a pak zavřeme oči před tím, co dostávají naše děti ve škole k obědu?

 

Pokračování článku a mnoho dalšího naleznete v Retail News 05.2019…