Každý rok se někteří čeští zemědělci vymezují vůči ovoci a zelenině z dovozu a vyprávějí pohádky o tom, jak prý mají vysokou uhlíkovou stopu. Jenže ve srovnání s řadu měsíců skladovaným českým ovocem vychází z pohledu uhlíkové stopy čerstvé ovoce z dovozu výrazně lépe. Je proto nejvyšší čas přinést do celé debaty jasná fakta.
V oblasti potravin patří mezi nejčastější zjednodušení přesvědčení, že lokální výrobek má automaticky nižší uhlíkovou stopu než výrobek dovezený ze zahraničí. Blízkost místa výroby je sice nepochybně důležitá z hlediska podpory lokální ekonomiky a zaměstnanosti, nicméně pokud se hodnotí environmentální dopady, je třeba sledovat celý životní cyklus produktu. A tam čísla vypadají úplně jinak.
Příběh cibule z Nového Zélandu
Moderní studie zaměřené na uhlíkovou stopu potravin opakovaně ukazují, že doprava představuje pouze menší část celkových emisí. Největší podíl připadá na samotnou zemědělskou produkci, využití půdy, spotřebu energií a způsob hospodaření. A jak velkou vytvářejí potraviny uhlíkovou stopu? U většiny potravin tvoří „zemědělská“ část emisí přes 80 procent celkové emisní stopy, u řady z nich (zejména u masných výrobků) je to dokonce přes 90 procent. Naopak doprava za sebou nechává jen pár procent celkové emisní stopy potravin, a třeba u hovězího masa (což je emisně nejnáročnější potravina) je to jen půl procenta.
Když tedy sledujeme uhlíkovou stopu potravin, platí, že vzdálenost mezi místem produkce a místem spotřeby není rozhodujícím kritériem. Mnohem důležitější je způsob výroby a skladování.
Dobrou ilustrací je každý rok opakovaný mediální příběh české a novozélandské cibule, která se do Česka občas přiveze počátkem jara. Zemědělští lobbisté v televizních reportážích vyprávějí o tom, jak je ten dovoz hrozný a jak vysokou uhlíkovou stopu má cibule z druhé strany zeměkoule. Jenže analýza celkové uhlíkové stopy ukazují úplně jiný příběh.
Aby na podzim sklizená česká cibule vydržela čerstvá až do příští sklizně, musí být skladována v chlazených skladech s řízenou atmosférou. Chlazení, ventilace, omezování kyslíku v atmosféře ve skladu a regulace vlhkosti vyžadují značné množství energie, která v Česku stále z velké části pochází z fosilních paliv.
Naopak novozélandská cibule přichází na evropský trh v období, kdy je na jižní polokouli právě sklizena. Přestože urazí tisíce kilometrů, většina přepravy se děje prostřednictvím námořní dopravy, která patří v přepočtu na kilogram přepravovaného zboží mezi emisně nejefektivnější způsoby přepravy. Opakované zahraniční studie proto dokazují, že čerstvá cibule z Nového Zélandu má nižší uhlíkovou stopu než dlouhodobě skladovaná evropská cibule.
A nejde zdaleka jen o mediálně vděčnou novozélandskou cibuli. Stejné závěry potvrdila i studie švédské vědkyně Anniki Carlsson-Kanyama ze Stockholm University, podle níž jsou švédská skleníková rajčata desetkrát energeticky náročnější než importovaná rajčata z jižní Evropy i se započtením uhlíkové stopy dopravy. Novější výzkum Univerzity Jižního Dánska poukázal na podobné závěry, kdy otevřené pole produkuje průměrně 80 kilogramů CO₂ na tunu rajčat, zatímco uhlíková stopa tuny rajčat ze skleníku je až 700 kilogramů CO₂.
Jinými slovy: environmentální hodnocení nelze redukovat pouze na mapu a počty ujetých kilometrů. Je proto nejvyšší čas, aby se čeští ovocnáři a zelináři místo falešných útoků na konkurenci soustředili na zvyšování vlastní efektivity a investici do environmentálně šetrných technologií. Jim to zvedne konkurenceschopnost, planetě to pomůže snížením emisní stopy jejich produkce a v médiích nebudou ke smíchu všem, kteří o věci něco doopravdy vědí.
Balanc mezi efektivitou a odpovědným přístupem
Pro obchodníky je téma udržitelnosti stále důležitější. Zákazníci se zajímají o dopad nakupovaných výrobků na životní prostředí, banky sledují environmentální parametry firem a evropská legislativa postupně rozšiřuje požadavky na vykazování emisí v celém dodavatelském řetězci.
Právě proto je důležité vycházet z ověřených dat a metodik, nikoliv z jednoduchých sloganů. Udržitelnost není soutěží mezi domácím a zahraničním zbožím. Je hledáním řešení, která skutečně vedou ke snižování dopadů na životní prostředí.
Debata o budoucnosti potravinového trhu proto nesmí stát na dojmech, ale na komplexním posuzování celého životního cyklu výrobků. Jen tak lze najít rovnováhu mezi ekonomickou efektivitou, podporou domácí produkce a odpovědným přístupem k životnímu prostředí. A právě taková debata bude v následujících letech pro český obchod stále důležitější.
Napsat komentář