Podle průzkumu společnosti STEM/MARK se po zrušení EET stále více platících zákazníků setkává s odmítnutím platby kartou a vyžadováním platby v hotovosti. Nejvíce v pohostinství a ve službách.
Na Moravě je s odmítnutím karty konfrontováno až 32 % respondentů, v celé ČR pak v průměru 16 %, z toho 9 % opakovaně. Tato čísla jsou alarmující a ve vyspělých ekonomikách s fungující konkurencí a tržním prostředím nemyslitelná.
V USA se kartou platí běžně a všude i částky okolo jednoho dolaru. Vybrat si způsob platby patří k základním konkurenčním nutnostem ze strany prodejce zboží nebo služeb a toto privilegium je plně na straně zákazníka. Není-li mu tato možnost volby poskytnuta, jde jinam, kde mu poskytnuta je.
Český zákazník se stále ještě nechová „jako pán“
Reakce českých nakupujících je však diametrálně odlišná od reakce Američanů. Podle již zmíněného průzkumu pouze okolo 20 % zákazníků nákup odmítne a jde nakoupit tam, kde karty berou. Celá jedna třetina však po odmítnutí platby kartou místo hledání konkurence hledá bankomat. Jako by česká ekonomika stále byla ekonomikou monopolní nabídky jako za vlády komunistů. Jako by neexistovala možnost volby a možnost spotřebitelského tlaku na prodejce a poskytovatele služeb. Základní pravidlo trhu a konkurence, totiž že zákazník je náš pán a má vždycky pravdu, se zdá v ČR být u mnoha prodejců zboží a poskytovatelů služeb pouze prázdnou frází a průměrný český zákazník to bohužel akceptuje jako fakt.
Trend odmítání karet a vyžadování platby hotově má navíc zvyšující se tendenci. V roce 2022 platilo v ČR minimálně jedenkrát za týden hotovostí 89 % zákazníků, v roce 2023 už 94 %. Přitom netřeba rozebírat rizika při přenášení většího množství hotovosti. Platba kartou je pohodlná a okamžitě po ruce a námitky že nutí prodejce prodávat za vyšší cenu nemají smysl, protože jde o navýšení z titulu poskytované služby, kterou zákazník hledá a požaduje.
Skutečným důvodem odmítnutí platby kartou zřejmě nejsou administrativní náklady spojené s poskytováním možnosti platit kartou, jako spíše nekontrolovatelné daňové úniky prodejců. Povídají si o nich vrabci na skoro každé střeše v ČR a existují více než pádné nepřímé důkazy, že k nim skutečně při platbách v hotovosti dochází. Řešením však není a nemůže být administrativně-byrokratický přístup nadiktovaný vládou a zákonem shora, jako byly nešťastné EET. Trvale udržitelné řešení, jak ve prospěch nakupujících, tak ve prospěch lepšího výběru nepřímých a přímých daní, může poskytnout pouze řešení opírající se o konkurenci v tržním prostředí.
Nakupující zákazník se musí začít chovat jako skutečný zákazník, začít vyvíjet tlak na prodejce zdola a reagovat podobně jako zákazník americký. K tomu je mu třeba vytvořit jisté příznivé podmínky, protože zákazník přemýšlející výhradně v rovině ekonomiky nabídky svou reakci bez nějakého konkrétního podnětu těžko změní.
Jen povinnost mít platební terminál problém neřeší
Překvapivě často se vyskytující názor je možnost platby kartou všem prodejců zboží a služeb nadekretovat zákonem. Fakt, že každý prodejce bude muset mít platební terminál pro platby kartou však samozřejmě vůbec nic neřeší, neboť tento terminál nemusí při přijímání plateb vůbec používat, a i nadále může po nakupujících požadovat hotovost. Kontroly ze strany státu jsou také vpravdě totálním nesmyslem: nelze efektivně kontrolovat všechny prodejce každý den a namátkové kontroly nejsou ničím jiným než mrháním peněz daňových poplatníků. K pobídnutí zákazníka k tomu, aby požadoval platbu kartou kdykoli a kdekoli je třeba vytvořit příznivé rámcové podmínky jiným způsobem.
Digitální registr prodejců odmítajících platby kartou
V ČR chybí zákon o tom, že zodpovědnost za jakoukoli zpronevěru a nelegální použití platební karty je plně na straně banky, která kartu vydala, a nikoli na straně majitele karty či příjemce platby kartou. Podobně je tomu i v USA a americké banky sledují nákupní vzorce majitelů jimi vydaných platebních karet a pokud pojmou podezření, že něco není v pořádku, kontaktují zákazníka na jeho chytrý telefon a požadují od něj potvrzení autentičnosti požadované karetní transakce předtím, než ji provedou nebo v krajním případě až do tohoto potvrzení platbu zablokují. Také za odcizení či ztrátu karty by měly ručit banky, a ne majitel karty, který je mimochodem jejich zákazník, protože banky mají mnohem silnější tržní pozici pro sjednání výhodného pojištění pokrývajícího tyto události.
Současně s tím je třeba vytvořit digitální registr prodejců odmítajících platby kartou. Přístup na tento registr by byl pomocí jednoduché aplikace zdarma ke stažení na mobilní telefon. Registr by samozřejmě nevytvořil a nespravoval stát, ale soukromá firma a možná by takových soukromých registrů bylo potřeba hned několik. Kupující by pak na ně mohli jednoduchým způsobem zavěšovat informace o prodejcích, kteří jim odmítli platbu kartou. Nikoli však proto, aby na tyto prodejce skočila kontrola státu, ale pro informaci ostatním nakupujícím, aby se tito již před zamýšleným nákupem mohli rozhodnout, že od tohoto prodejce nakupovat nebudou a půjdou jinam, tam, kde je platba kartou poskytována, totiž k tomu prodejci, který se v registru nevyskytuje. Tento systém koncentrovaného tlaku zdola by byl samozřejmě velmi zneužíván, jak českými zákazníky, tak samotnými prodejci, ale vytvořilo by se tak prostředí, v němž by se platba kartou stala požadovaným konkurenčním standardem, nikoli odmítanou možností. Možná by vedl i ke zvýšení reklamy prodejců a jejich komunikace k potenciálním zákazníkům o možnosti platit kartou a výhodách plateb kartou.
Obě tyto nové věci by určitě pomohly přetransformovat trh z trhu prodávajícího na trh kupujícího. Digitalizace v české společnosti je již výrazná, a i to by urychlilo očekávaný efekt. Vždyť například počet e-shopů na hlavu je v ČR nejvyšší v EU. Role státu by zůstala omezena na akt politické vůle při přijetí zákona o odpovědnosti bank. Zůstává ovšem otázkou, existuje-li v dnešním českém parlamentu dostatečná vůle k přijetí tohoto zákona.
Nejdůležitější změna začíná již ve vzdělávání
Nejdůležitější systémová změna by však musela nastat v oblasti českého vzdělávání, a to již od základního stupně. Fascinuje mě totiž obrovský rozdíl mezi finanční gramotností průměrného Američana a průměrného Čecha. Ano, samozřejmě že 300 let existence svobodného trhu v USA hraje při tomto srovnání zásadní roli, ale na druhé straně je to právě oněch 40 let „tržního temna“ v nedávné české historii, kvůli němuž toto srovnání vypadá pro Čechy tak špatně a jemuž je třeba nějakým způsobem „odpomoci“. Stálo by za úvahu zavedení povinného předmětu o základních ekonomických pravidlech svobodného trhu, jako je například zákon poptávky a nabídky, o právech zákazníků, síle trhu a podobně. Způsob myšlení starších generací ovlivněných dobou tržního temna již asi podstatně změnit nelze, ale pro český trh a celou společnost by bylo obrovským vítězstvím a pozitivním příslibem do budoucna, kdyby mladší generace již chápaly sílu a možnosti spotřebitelské poptávky a tlaku na nabídku zdola.
Napsat komentář