Evropské mantinely českého obchodu

I přes společný trh naráží obchod v jednotlivých členských zemích na bariéry vytvářené lokální legislativou a partikulárními zájmy. A Česká republika v tomto směru není výjimkou.

Retail již dávno nespadá do kategorie „vnitřní obchod“, jak byl kdysi zařazován a vyučován. Dnes funguje na mezinárodní platformě se všemi pozitivními i negativními dopady, proto je nutné vnímat obchod v evropském, ale i globálním kontextu.

Hned na začátek musím konstatovat, že společný trh Evropské unie je z pohledu maloobchodu v současné době „společný“ pouze v možnosti bezcelní distribuce zboží. Regulace pro nákup, a především prodej zboží spotřebitelům prostřednictvím retailu, má 28 značně rozdílných a čím dál složitějších národních modifikací. Je proto nejvyšší čas vrátit se k původní myšlence vytvoření jednotného předvídatelného spotřebitelského prostředí, a tedy spokojeného spotřebitele nezávisle na tom, v jaké zemi EU se nachází.

Na druhou stranu je chvályhodné, že v rámci EU lze vysledovat snahy o regulaci ve prospěch ochrany zdraví, životního prostředí či spotřebitele. Nelze zapomenout ani na ochranu hospodářsky slabších subjektů před těmi silnějšími, což obsahuje například nová směrnice o nekalých obchodních praktikách. Musíme ale pečlivě sledovat, co je skutečnou ochranou spotřebitele a co už patří do kategorie ochrany partikulárních politických a hospodářských zájmů v jednotlivých zemích.

Vyšší kvalita zboží

Je nezpochybnitelné, že kvalita a šíře sortimentu je v zemích bývalého východního bloku na takové úrovni, o které se mohlo předchozím generacím jen zdát. Díky tvrdé konkurenci obchodníků na českém trhu máme navíc jedny z nejlevnějších potravin v Evropě.

V postkomunistických zemích včetně České republiky je ale rovněž patrná snaha stavět maloobchod do role nepřítele „národních“ zemědělsko-potravinářských uskupení. Také se objevují bizarní obvinění, že zahraniční řetězce dovážejí dotované zboží ze svých mateřských zemí, čímž záměrně likvidují tuzemské producenty. Zní to zajímavě a jako výmluva je to pohodlnější než přiznat horší produktivitu práce, ale žádné důvěryhodné důkazy ještě nikdy na stůl nikdo nedal.

Slevy jako součást nakupování

Česká republika patří k zemím, kde spotřebitelé nakupují majoritně ve slevách. Téměř celý sortiment obchodu, počínaje automobily přes zájezdy, elektroniku až po potraviny, je prodáván dominantně tímto způsobem. A potraviny, kde se podíl slev pohybuje okolo 50 %, je oproti jiným segmentům české ekonomiky ještě umírněný.

Pouze maloobchod je ale v této souvislosti obviňován, že slevy jsou záměrně vytvářeny pro zvýhodnění zahraničního zboží na úkor tuzemských výrobků. Statistická data a úřední cenová šetření tyto spekulace jednoznačně vyvracejí, přesto se tento konstrukt opakovaně objevuje.

Soběstačnost a produktivita

Neustále je patrná snaha hledat legislativní řešení, jak vytvořit povinnost nákupu od tuzemských producentů v určitém definovaném objemu. Jak to ale provést, když ve většině potravin není ČR soběstačná? Má zákon snad stanovit, že Češi budou jíst jen hovězí maso s bramborem a zapíjet ho pivem nebo mlékem, což jsou jediné základní potraviny, v nichž dosahujeme soběstačnosti? Pokud chceme udělat něco smysluplného, tak podporujme efektivní výrobu potravin, abychom přestali být potravinovou montovnou, která vyváží suroviny a dováží hotové výrobky s přidanou hodnotou.

Dalším evergreenem je debata o zákazu prodeje pod nákupními, resp. nákladovými cenami. Producenti potravin opakují tvrzení, že zahraniční výrobci díky dotacím dosahují produkčních cen, na které se ti čeští nikdy nemohou dostat. Nikdy to ovšem nedoložili ověřitelnými daty – a nějak se jim vytratilo srovnání produktivity práce v daném sektoru.

Slovenský experiment

Na pořad dne přišlo už i sektorové zdanění maloobchodu, konkrétně na Slovensku, které zavedlo na zahraniční řetězce prodávající potraviny od letoška zvláštní daň. Tu samozřejmě zaplatí spotřebitel, navíc jsem zvědavý, jestli Slovensku projde z mého pohledu brutálně jednostranné zdanění pouze zahraničních firem.

Naopak pokus o stanovování minimálních prodejních cen, kupříkladu i v ČR, není nic jiného než návrat k regulaci v opačném gardu. Ve své podstatě se jedná o protekcionistické opatření, které jen potvrzuje nízkou produktivitu práce a neschopnost některých zemědělců a potravinářů obstát v konkurenčním prostředí. Asi není zapotřebí připomínat, že rolí státu by mělo být podnikání zjednodušovat, nikoli ho čím dál víc svazovat jednotlivými nařízeními.

 

Pokračování článku a mnoho dalšího naleznete v Retail News 01-02.2019…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *