Zdravý rozum a DPH

Pro kteréhokoli nakupujícího zákazníka by se sjednocení 15% a 10% sazby DPH na 14 % okamžitě projevilo jako skokové jednorázové zvýšení cen, a to v ekonomice, která je již více než rok sužována vysokou inflací.

Český státní dluh dosáhl již zhruba 44 % HDP. Existují země, kde poměr dluhu k HDP je ještě vyšší, co je však alarmující je exponenciální rychlost zvyšování českého státního dluhu v poslední době, a to jak v absolutních číslech, tak i relativně v porovnání s jinými evropskými zeměmi.

Uniklý návrh ministerstva financí na úpravu DPH a zpolitizovaná diskuse o něm v médiích je pouze onou pověstnou špičkou ledovce, malou částí problému mnohem většího a závažnějšího. A tím je hrozivý strukturální problém českého rozpočtu, totiž jeho nekontrolovaně rostoucí nerovnováha mezi příjmy a výdaji a z toho vyplývající zadlužení, které vychází ze způsobu, jakým české vlády jakéhokoli politického zabarvení interpretují a vykonávají svou roli při tvorbě fiskální politiky.

Rozhazování peněz nejsou investice

Česká společnost si již několik let žije nad poměry a bojí si tuto syrovou realitu přiznat a uvědomit si její důsledky. To je samozřejmě velmi závažný problém. Mnohem větší problém ovšem je to, že i české vlády se bojí pohlédnout této pravdě do očí, a to z prostých politických důvodů. Je jasné, že vláda, která provede razantní kroky k nápravě této situace a zajistí tak udržitelnost českých financí pro budoucí generace, v příštích volbách jednoznačně padne.

Avšak neudělat nic nebo udělat poloviční, v kontextu celého daňového a rozpočtového systému izolovanou a nepromyšlenou věc jako je náhlá úprava DPH, to je ve svých důsledcích pro českou společnost, její současnost i budoucnost, naprosto neudržitelná situace. Něco jako líbivé divadlo na úkor reálného života.

V zprávách NKÚ je navíc jasně konstatováno, že většina zvýšených výdajů státního rozpočtu nemá vůbec nic společného s reakcí na COVID a na inflační krizi, jak se nám vlády snaží namluvit. Jedná se tedy jednoznačně o rozhazování peněz, o kupování si hlasů voličů, o nezodpovědný přístup vlád ve stylu „po nás potopa“.

Už nyní je jasné, že deficit státního rozpočtu, tak jak byl pro letošní rok schválen, ve výší 295 miliard korun, je naprosto neudržitelný a bude chybět řádově více než 100 miliard korun. Pokud by se tento hrozivý scénář naplnil, bude celkový schodek za rok 2023 zřejmě ještě vyšší, než schodek 375 miliard v roce 2022. Kde na něj vzít, čím jej pokrýt? Vláda se bojí udělat ekonomicky správnou věc, totiž okamžitě a plošně seškrtat všechny kapitoly rozpočtu. A tak zbývají dvě možnosti, buď se zadlužit ještě více nebo zvýšit daně. Obě tyto cesty jsou však cestami do pekel, protože vůbec nic neřeší, pouze existující problém více prohlubují a odsouvají jeho řešení do budoucnosti.

Další půjčování peněz znamená další problémy

Samotná představa řešení vysokého zadlužení dalším půjčováním si peněz nutně vyvolává asociaci s historickým vývojem v Argentině. Životní úroveň v této zemi byla ještě před první světovou válkou srovnatelná s USA. Pak ovšem přišel populista Perón a zbytek je známá historie, známá a bohužel dokončená, několik dekád trvající cesta do ekonomického a sociálního zapomnění.

Schodek rozpočtu v 1. kvartále 2023 dosáhl 166,2 miliardy korun, nejhorší to výsledek za 1. čtvrtletí v historii ČR. Už v posledním kvartále roku 2022 však český státní dluh v poměru k HDP meziročně vzrostl nejvíce v celé EU, o 2,1 %. Pro srovnání v tomtéž období tento poměr v Německu klesl o 3 %, v EU jako celku pak klesl o 4 %.

Ve světle těchto šokujících čísel je jasné, že tudy cesta nevede, že rozevírající se a hrozivě akcelerující schodek rozpočtu nelze pokrýt dalším zvýšením dluhu. Navíc při současných zvýšených úrokových mírách by jenom dluhová služba, tj. placení úroků z tohoto dalšího zadlužení, odsávala relativně nepoměrně vyšší částky ze samotného rozpočtu než kdykoli v nedávné historii ČR. A to nemluvím o možném poklesu ratingu České republiky. Že i to se může reálně při pokračování stávající trajektorie zadlužování státu stát je nabíledni. Stačí se podívat například na názor bankéřů z Nomury na současnou monetární a fiskální situaci v ČR. Ve svém důsledku by tento přístup vedl ke zvýšené inflaci, poklesu kupní síly obyvatelstva a jeho dlouhodobému, setrvalému chudnutí.

Změny sazeb DPH odnese zákazník

Pokud neexistuje politická odvaha udělat správnou věc, tj. plošné škrty výdajů rozpočtu, a nelze ani pokračovat v zadlužování, pak zbývá už jen jedna možnost, totiž zvýšit příjmy státního rozpočtu, zvýšit daně. To také sleduje onen již zmiňovaný materiál o diskutované úpravě DPH uniklý z ministerstva financí, který předpokládá ponechání základní sazby DPH ve výši 21 % a sjednocení 15% a 10% sazby na 14 %.

Pro kteréhokoli nakupujícího zákazníka by se však tento návrh okamžitě projevil jako skokové jednorázové zvýšení cen, a to v ekonomice, která je již i tak více než rok sužována velkou inflací. Za normálních okolností ekonomicky žádoucí snížení počtu sazeb DPH by tak v kontextu dnešní situace ve svém makroekonomickém důsledku vedlo k dalšímu utlumení ekonomické aktivity. Pro retail by toto opatření mělo krátkodobě téměř katastrofální důsledky, podobné situaci po odbourání záporné daně z obratu po roce 1989.

Diskutují se také různé možnosti zvýšení příjmů rozpočtu zavedením jednorázových sektorových daní z mimořádných příjmů, tzv. windfall tax. Kapitál však nebude čekat, až se vláda či parlament vybatolí z politických diskusí k akci, a včas si své zisky ochrání, a to naprosto legálně, například zrychlením a restrukturalizací výdajů, repatriací do zahraničí a podobně. Vládní prognózy výběru této daně jsou naprosto nereálné.

Kdo navrhne prorůstově motivovanou reformu?

Diskuse o nových úpravách daní v ČR se vede pouze s ohledem na jejich deklarovaný ekonomický a politický cíl, totiž co nejrychleji zvýšit příjmy rozpočtu s co možná nejmenšími negativními politickými důsledky. Takto vedená diskuse o pouhých izolovaných fragmentech české daňové soustavy je však past a recept na vytvoření nečekaných finančních problémů a chaosu. Měla by se vést celonárodní diskuse o prorůstově motivované reformě celé daňové soustavy, v celé její komplexnosti a vzájemném působení a při vyvažování všech druhů přímých, nepřímých a jednorázových daní.

Jaké by tedy mělo být skutečné, reálné a fungující řešení enormně rostoucího zadlužování ČR? V každém případě by mělo být založeno na zdravém selském rozumu, podobně jako ekonomicky ozdravující reformy britské premiérky Margaret Thatcherové z počátku 90. let minulého století. Jasným potvrzením jejich správnosti by pak určitě byla obrovská nepopulárnost těchto státní finance skutečně ozdravujících kroků. Měly by mít několik pilířů, mezi které musí určitě patřit plošné škrty ve všech kapitolách státního rozpočtu, snížení daně z příjmu spojené s novou daní z repatriace zisků do zahraničí nebo s minimem jejich reinvestování v ČR, zavedení pouze jedné sazby DPH jako například v Estonsku a pouze dočasných dalších sazeb DPH cílených k podpoře budoucího žádoucího profilu ekonomiky. Jako například v Německu, kde byla zavedena dočasná nulová sazba DPH na fotovoltaiku.

Česká vláda, která najde odvahu tyto kroky provést a zajistit tak možnost růstu životní úrovně pro budoucí generace, bude něco jako Neznámý voják – hrdina: vlast ubrání, ale při její obraně padne. Historie a generace si ji však budou pozitivně pamatovat.