Pokud lze něco v ekonomické rozpravě nazvat nespravedlivé, pak by to asi byla nekonkurence, nikoli nepřiměřený zisk.
Do médií i do seriózních diskusí ekonomů se stále častěji vkrádají výrazy jako spravedlivá cena či přiměřený zisk. Tyto termíny se sice tváří ekonomicky, ale v ekonomické teorii a praxi nemají žádný základ. Jedná se o čistě politické hodnocení určitých ekonomických jevů, které jako by se jaksi nepozorovaně uvelebilo v současných názorových diskusích o inflaci a jejích důsledcích.
Výrazy spravedlivá cena či přiměřený zisk a další argumenty s nimi spojené či na nich postavené si velmi dobře pamatujeme z naší nedávné minulosti, totiž z doby centrálně plánované komunistické ekonomiky. Sloužily tehdy stejně jako dnes k profitování z nepopulárních ekonomických jevů, k vyvolávání strachu, jež je vždy živnou půdou pro populismus a manipulaci, k vybuzení závisti vůči druhým, kteří problémy zvládají lépe. Ve svém důsledku pak k odvedení pozornosti od skutečného problému.
Nejinak je tomu i dnes. Komentáře v médiích se s údivem pozastavují nad cenami potravin v České republice, nad výší zisku potravinářských výrobců a obchodních řetězců. Velmi silně připomínají jakýsi návrat do minulosti.
Jak by mohl vypadat čistě ekonomický pohled na věc?
Nejprve je třeba zdůraznit, že fakta jsou nepopiratelná a jasně prokazatelná. Inflace oscilující okolo 20 %, obrovský, a mnohdy skokový, nárůst cen všech životních potřeb včetně potravin a nápojů. K tomu agrese Ruska na Ukrajině a s tím související evropská energetická krize.
Ekonomické subjekty na trhu, ať už se jedná o ČEZ, výrobce potravin nebo retailové řetězce, se však za dané situace chovají tak, jak mají: snaží se eliminovat negativní dopad těchto nákladových šoků na jejich hospodaření a zajistit pro investory co největší návratnost jejich investic, totiž co nejvyšší zisk. Jsou přece v byznysu proto, aby vydělaly, to je jejich ekonomická motoivace a zodpovědnost vůči majitelům. Je také jasné, že v bezprecedentní, rozkolísané, nejasné a komplexní situaci, jakou post-COVIDové období bezpochby je, mohou svoji reakci na tuto situaci výrazně podhodnotit nebo nadhodnotit. Neexistuje precedent, neexistuje historická zkušenost, neexistuje vodítko. A ano, samozřejmě že existuje pokušení dané situace zneužít a pokusit se o zvýšení ziskovosti. Jsme přece v byznysu kvůli zisku.
Na druhé straně při ohromující výši inflace je jakýkoli meziroční růst zisku nižší než 20% ztrátou hodnoty a je pouze nominální, nikoli reálný. Takže logicky a ekonomicky, výborné hospodářeské výsledky výrobců potravin a retailových řetězců svědčí o jejich správném pochopení historicky nového ekonomického prostředí a potvrzují správnost kroků, které přijali, aby ochránili svou profitabilitu a zájmy investorů. A abych předešel populistickým námitkám, že to je nespravedlivé, dovoluji si pouze připomenout, že každá ekonomická situace, každá ekonomika má vždy své vítěze a své poražené.
Navíc v kterékoli ekonomické situaci ve skutečně tržní svobodné ekonomice existuje konkurence. Pokud však neexistuje v segmentu ekonomiky tržní prostředí, pak jsme v situaci monopolu a tato diskuse by musela být o něčem jiném, totiž o odbourání monopolního stavu, o podpoře nově vznikající konkurence, o zrušení nesmyslných českých nebo unijních regulací byznysu ve všech jeho oblastech, tak, aby svobodná tržní konkurence mohla vzniknout a působit, korigovat cenové excesy. Dnes vidíme, že přeshraniční pendleři jezdí do Rakouska, Německa a Polska ne pracovat, ale nakupovat. Znamená to, že skutečná konkurence existuje pouze v rámci Evropské unie, a ne v České republice? Pokud lze snad vůbec něco v ekonomické rozpravě nazvat nespravedlivé, pak by to asi byla nekonkurence, nikoli nepřiměřený zisk. Ceny ropy, plynu a elektřiny klesají ne proto, že by jejich dodavatelé chtěli být nebo byli nuceni být více spravedliví, ale proto, že na jejich globálním a evropské trhu existuje dostatečná konkurence.
Plusy a rizika spojené s eurem
Česká ekonomika je malá a otevřená. Chce-li jako celek prosperovat, jiná být nemůže. Otázka je, jakou roli hraje při přijímání firemních opatření proti inflaci a k ochraně zisku fakt, že Česko nezavedlo euro, ale stále lpí na své lokální měně, koruně. Nemám na tuto věc jednoznačný názor, neboť se domnívám, že oddělení finanční politiky od politiky monetární s sebou nese jiná velká rizika, jejichž řešení současné řízení rozporů mezi finančními politikami členských států a monetární politikou v eurozóně dost dobře neumožňuje. V Německu dostalo euro přezdívku „teuro“ ne náhodou. Navíc jeho zavedení znamenalo pro německou ekonomiku také značné změkčení tlaku na neustálé zvyšování produktivity práce a ve svém důsledku zrelativizovalo jeho ekonomickou vyspělost vzhledem k jiným trhům.
Na druhou stranu stále více významných a velkých českých firem převádí své finanční operace do eur, zvláště pokud úspěšně pronikají na zahraniční trhy, a v českých korunách dělají pouze operace, které z titulu zákona musejí proběhnout v české měně, jako například výplaty zaměstnancům a odvody daní. Je tedy česká koruna stále smysluplná, nebo nastal čas k diskusi o ní, a sice ne k diskusi o jejím zaměnění eurem, ale o její minulosti, současnosti a budoucnosti. Brání například větší konkurenci v některých segmentech ekonomiky? Zvyšuje měnovým rizikem rizika úspěšných českých firem? Hraje nějakou roli v obraně zisků před zvýšenou inflací?
ČNB oznámila za rok 2022 rekorní ztrátu téměř 412 miliard Kč. V roce 2021 byla její ztráta necelých 38 miliard Kč, tedy více než desetkrát méně. Úroková míra ČNB je vysoká a mimo jiné téměř umrtvila hypotéky. Bankovní rada se zřejmě bojí jejího dalšího zvýšení, a tak raději mohutně intervenuje ve prospěch koruny na devizových trzích a spotřebovává naakumulované devizové rezervy. To je další důvod k aktuální, nepředpojaté a otevřené diskusi o české měně.
Problémem je nízká platová úroveň
Poslední argument až na konec. Ještě jsem neslyšel, že by si někdo stěžoval na vysoké ceny, pokud disponuje patřičnými finančními prostředky a může si za tyto ceny dovolit nakupovat. Ano, troufám si tvrdit, že problém drahoty spočívá z valné části ve výši průměrného disponibilního příjmu českého spotřebitele, v jeho mediánu, a nikoli v cenách. Příčina tohoto stavu je známa: české hospodářství má charakter montovny, spolehlivého a kvalifikovaného oddavatele dílů pro finální značkové výrobky. S tímto modelem však nekontroluje výši vytvořené hodnoty a její distribuci mezi spolupracujícími firmami v celém dodavatelském řetězci. Českých firem operujících pod vlastní značkou a exportujících na cizí vzdálené trhy bychom nenapočítali mnoho. Změna tohoto modelu ale může znamenat otřes podobný přechodu z centrálně plánované komunistické ekonomiky na ekonomiku tržní. Základem řešení musí být naprosté přebudování systému českého vzdělávání, s důrazem na fundamentální změnu ve vzdělávání jak technickém, tak sociálním – například zdůrazňováním znovu a znovu, že každý zdravý dospělý člověk je sám zodpovědný za svůj, i ekonomický, život, a stát a vláda zde nejsou od toho, aby mu v tom pomáhaly jinak než vytvořením podmínek k vlastní aktivitě nebo podnikání.
Napsat komentář