Home office navýšil počty vyhoření, prášky to nevyléčí

K pocitu vlastní nevýkonnosti se přidávají zdravotní potíže, bolesti zad, hlavy, nechutenství. I takové mohou být první příznaky syndromu vyhoření (anglicky burnout).

Dlouho trvající únava, emocionální podrážděnost, špatné spaní, pocit, že nic nestíháte, raději meetingy a povinnosti odkládáte, protože vám chybí energie, chuť něco dělat. Syndrom vyhoření zahrnuje až 130 příznaků, které se v čase postupně vyvíjejí.

Hlavní příčinou syndromu vyhoření bývá dlouhodobý stres, tlak na stále vyšší výkon, nedobrá organizace práce, špatné (nebo žádné) vedení a řízení lidí v týmu.

Například fakt, že na člověka, který má vynikající výsledky šéf naloží další úkoly, a tak to, co předtím dělali dva lidé, dělá nyní právě ten skvělý pracovník, který přece vždy vše tak dobře zvládal.

Paradoxně tak syndrom vyhoření postihuje nejlepší pracovníky. A právě kvůli burnoutu o ty nejlepší lidi pak firmy mohou přijít. „Mám tu zkušenost, že se svými nejlepšími pracovníky šéfové obvykle tráví méně času než s lidmi, kteří podávají nižší výkony,“ říká František Hroník ze společnosti MotivP. „U těch lepších si říkáme, že jsou dobří a nevěnujeme jim patřičnou pozornost. Přitom ty nejlepší nestačí více odměnit. Je třeba jim věnovat pozornost, udělat si na ně čas a naslouchat jim. I když fungujeme online. Potřebujeme jim dávat zajímavější práci, a ne je využívat k hašení požárů, které způsobil někdo jiný,“ říká Hroník.

Může to postihnout každého

Syndrom vyhoření zahrnuje až 130 příznaků, které se v čase postupně vyvíjejí k prožitkům úzkosti, strachu, deprese až k různým závislostem, například na alkoholu, a posléze vyústí v neschopnost koncentrovat se na práci. „Nesouvisí to ani s věkem ani s inteligencí nebo vzděláním či zkušenostmi,“ uvádí Vladimír Hrabal, který se problematikou burnout zabývá v rámci rozsáhlého výzkumného projektu lékařské fakulty v německém Ulmu i jako psychoterapeut a kouč ve svém institutu a soukromé praxi. „Syndrom vyhoření vzniká, sejdou-li se určité osobnostní charakteristiky a vzorce chování jedince s konkrétními podmínkami ve firmě/organizaci, které vznik vyhoření umožňují. V té chvíli dochází k přetížení organismu,“ dodává Hrabal.

„Ve své práci se setkávám s vyhořením u velice schopných manažerů, kteří delší dobu s plným nasazením pracují v pro ně nepříznivých podmínkách. A to se vystupňovalo v době pandemie, kdy lidé pracovali izolovaně na home office a museli zvládat povinnosti v rodině a s dětmi na distanční výuce. Pracovník se tak ocitl ve vakuu – na jedné straně pracuje na plné obrátky a na druhé straně nevidí plody svého snažení,“ říká Alena Sehnalová, psycholožka práce.

Doba covidová k práci přidala starosti v péči o rodinu

„Zejména pro zaměstnance, kteří jsou zvyklí pracovat denně v prostorách firmy, byly uplynulé měsíce velmi namáhavé. Naprosto se jim rozbily fungující stereotypy, došlo k pocitům osamění, k absenci komunikace, k posílení osamělosti i proto, že neprobíhaly ani pravidelné cesty do práce a zpět s jejich běžnými podněty, informacemi, které bezděčně sbíráme, s možností setkat se s přáteli apod. velmi ale chyběla především bezprostřední profesní komunikace, která je v běžném pracovním procesu samozřejmá,“ upřesňuje Sehnalová.

„Dlouhodobé odloučení od kolegů a zažitého pracovního systému vyvolávalo v některých případech depresivní pocity z odloučení, nechuť cokoli dělat, demotivaci v plnění rutinních úkolů, touhu nemuset jednat apod. mohla se dostavit nespavost, stálá špatná nálada, podrážděnost, bolesti hlavy a dalších částí těla, takže mnozí více konzumovali léky na bolest nebo na uklidnění. Někomu stačily medikamenty z lékárny, někdo vyhledal lékaře a požádal o pomoc,“ vysvětluje Sehnalová.

Kdo nedokázal dostatečně rychle změnit stereotypy, naplnit den podněty z bezprostředního okolí, zapojit pohyb nebo sport, zabývat se činnostmi, o kterých ví, že ho „dobíjejí“ nebo na které se těší ale málokdy na ně má čas, symptomy vyhoření vůbec nemusel zaznamenat. Kdo neměl dostatek času na cokoli jiného než na pracovní povinnosti a například zvládání on-line výuky s dětmi, prožíval uplynulé měsíce hodně složitě a často musel i požádat o pomoc.

Home office najednou nebyl komfortní benefit

„Nemálo lidí se ocitlo na home office, včetně těch, pro které to nebyl benefit, o kterém by celá léta snili. Pro řadu lidí to bylo nekomfortní,“ dodává František Hroník. Pocit nekomfortu podle něj byl obvykle dán:

Změna zažitého stereotypu (nutnost vyvinout velkou energii na zvládnutí)
Stres (otázka: zvládnu to? Co děti, jak se vzájemně nerušit nebo udělat si rozvrh u počítače?)
Monotónní prostředí (minimálně opouštím byt, pracuji ve stejném prostředí, kde spím, jím, uklízím, vařím, bavíme se o tom, co kdo doma udělá apod.).
Rušivé prostředí (pro nejmenší děti je velmi obtížně, že jsem v práci i doma a že je zde neviditelná hranice).
Dokončování práce v nestandardní čas (když jsem byl/a na roztrhání, vyhověl jsem jednomu, druhému, třetímu, tak práci dodělávám pozdě večer či v noci).
Nespokojeností členů domácnosti (na každého doléhal nekomfort, napětí, které bylo třeba ventilovat).

„Bylo zřejmé, že se zredukovala rozmanitost dne i pro lidi, pro které home office by dříve byl odměnou, kterou si vždy přáli. Teď jej měli více, než si sami dokázali představit. Nebyl zpestřením, rozmanitostí. Přišli jsme o řadu činností, které pro nás byly samozřejmé. Samozřejmě našli se i lidé, pro které lockdown byl dobrý čas. Nemuselo jít o ryzí introverty. Řada lidí si v tento čas našla čas pro aktivity, které odkládali,“ doplňuje Hroník.

O co jsme tedy podle něj povětšinou byli ochuzeni:

Potkávali jsme se s menším okruhem lidí (kontakty).
Nedostávalo se na povídání v kuchyňce a další řeči “o ničem”, které se ale ukázaly nezbytným, restauračním.
Prostředí, ve kterém jsme se cítili dobře, bylo nepřístupné (divadla, kavárny, fitness studia, kina, nákupní centra, zahraniční dovolená apod.).
Těšení se domů, těšení se do práce.

Za této situace nám mohla poměrně brzo dojít “šťáva”. „Někdo měl pocity prázdnoty, „ponorky“, jiný ohrožení nebo ztráty. Naše emoce se zjednodušily, zploštěly, resp. byly těmto rizikům vystaveny. Žili jsme tak trochu „přes sklo“ (uzavřeni v bytě, sledující skleněnou obrazovku monitoru apod.). Na základě různých šetření už dnes víme, že stoupl výskyt problémů na úrovni středně těžké deprese a úzkosti,“ říká Hroník.