Zhruba polovina všech výrobků z plastu se na celém světě použije pouze jednou. Možná že pro někoho je tato informace šokující, ale je to tak.
Výrobky z plastů samy o sobě nejsou problém. Plasty jsou na rozdíl od jiných materiálů poměrně lehké, dají se dobře udržovat, manipulace s nimi je dostatečně bezpečná a jsou díky pokročilým technologiím levné.
Úplné odstranění plastů z běžného života a z ekonomiky asi není možné a troufám si tvrdit, že není ani žádoucí. Co je žádoucí je drastické snížení negativního dopadu plastových odpadů na životní prostředí a zavedení nového systému recyklace plastových odpadů, systému, který by byl finančně zajímavý nejen pro jeho provozovatele.
Nutná transformativní kritická změna
Recyklování plastových odpadů představuje složitý ekonomicko-společenský systém s mnoha navzájem od sebe velmi odlišnými účastníky. Celý řetězec začíná u dodavatelů surovin na výrobu plastových výrobků, řekněme třeba obalů. Pokračuje pak přes výrobce a dodavatele plastových obalů k výrobcům spotřebních výrobků, kteří své produkty do těchto plastů balí. Součástí tohoto plastového ekosystému jsou však také podniky komunálního odpadového hospodářství a samotné recyklační provozy, nevládní organizace aktivistů (tzv. NGOs) a samozřejmě různé organizační složky politického systému, od zákonodárných orgánů přes vládu-exekutivu až po soudy. Posledním, nikoli však nejméně důležitým účastníkem celého tohoto systému je pak samotný spotřebitel plastových produktů, ať už se jedná o fyzickou osobu nebo o právní – podnikatelský subjekt. Celý tento komplexní, mnohovrstevnatý systém může efektivně a účinně fungovat jen a pouze tehdy, jestliže každý z jeho účastníků je nějakým způsobem motivován spolupracovat s druhými účastníky, společně s nimi inovovat způsob fungování systému a kontinuálně do něho zavádět potřebné evoluční změny.
Výzva pro moderní recyklační systém plastových odpadů 21. století spočívá v zavedení opravdu transformativní kritické změny, která by byla založena na sdílené zodpovědnosti všech účastníků systému, opírala by se o působení tržních sil, tj. dávala finanční i environmentální smysl, a systém na ní založený by bylo možno pružně kvantitativně rozšiřovat podle potřeby účastníků systému.
Alternativní možnosti a slepé uličky
Dá se samozřejmě namítnout, že v konečném důsledku je třeba kompletně nahradit plasty jinými, k životnímu prostředí šetrnými materiály, že modernizace systému recyklace plastových odpadů není onou kritickou aktivitou, jež lidstvo dovede k omezení devastujícího dopadu plastů na životní prostředí. Teoreticky nelze než s tímto přístupem a myšlením souhlasit. Ďábel je však skryt v detailech a možnosti praktického provedení takovéto stoprocentní záměny nejsou (možná že pouze zatím) nijak povzbuzující.
Prvním problémem je, že plastové výrobky jsou velmi pohodlné, spolehlivě funkční a jejich výroba zisková. Jejich široké uplatnění v každodenním životě je výsledkem působení tržních sil a je založeno na těchto jejich velmi žádoucích konkurenčních vlastnostech v porovnání s jinými materiály. Proto jakékoli jejich nahrazení alternativními materiály musí být stejným způsobem funkční a musí být zároveň výsledkem působení tržních sil.
Zavedené podniky i start-upy se o vývoj těchto nových alternativních materiálů pokoušejí, závod na tomto potenciálně novém segmentu trhu byl již odstartován. Technická a technologická řešení pro stoprocentně kompostovatelné a biologicky rozložitelné obalové materiály byla již navržena, ale v porovnání s funkčností a cenou plastových obalů nejsou zatím konkurenční a často vedou dokonce do jakési slepé uličky, kdy na první pohled vypadají zajímavě, ale při bližším zkoumání vychází najevo, že jejich celkový dopad na životní prostředí může být podobné zhoubný jako negativní dopad plastových odpadů.
Francouzská firma Lactips vyvinula technologickou metodu přeměny mléčných proteinů v takzvané bio-plasty. Obalové materiály z nich vyrobené jsou rozpustné ve vodě, stoprocentně biologicky rozložitelné, a dokonce se dají i jíst. Nevím nakolik jsou finančně konkurenceschopné v porovnání s klasickými plastovými obaly, ale tyto jejich funkční vlastnosti jsou nepochybně velmi zajímavé a konkurenceschopné. Problémem je výchozí surovina, mléčný protein. Kolik mléka bude nutno vyprodukovat, aby tyto alternativní bio-plasty byly schopny ve světovém měřítku nějakým významnějším způsobem nahradit klasické plasty? Jak budou na trhu valorizovány ostatní zbývající mléčné složky? Jak budou tyto krávy chovány? Jaký bude toto vše mít vliv na zemědělství a na ekologickou rovnováhu, na ráz krajiny a v konečném důsledku, všeobecně řečeno, na životní prostředí? Vše, co se na první pohled třpytí nemusí být nakonec zlato.
Napsat komentář