O povinném zastoupení českých potravin v tuzemských obchodech toho bylo napsáno a řečeno opravdu hodně. Pokud pouze ve stručnosti shrnu, tak s návrhem na zavedení povinného podílu českého zboží na pultech obchodů přišli poslanci Margita Balaštíková (ANO) a Zdeněk Podal (SPD).
Od roku 2021 se mělo jednat o 55 % s každoročním nárůstem o pět procentních bodů až na konečných 85 %. Píši v minulém čase, protože naštěstí byl na červnové schůzi poslanecké sněmovny tento pozměňovací návrh v rámci novely zákona o potravinách a tabákových výrobcích vrácen do druhého čtení. A doufejme, že minimálně projde výraznými úpravami, i když nejlepší by bylo samozřejmě jeho zrušení.
Rozhodně nejsem sám, kdo spatřuje v nápadu zavést povinný podíl českých potravin návrat do dob komunismu. Navíc se tím z principu nevyřeší ani zásadní problém tuzemského zemědělství a potravinářství, kterým je nedostatečná konkurenceschopnost a nízká přidaná hodnota produkce. Takže vše by se mělo začít řešit nikoli v obchodech – tam už je pozdě –, ale na polích či ve chlévech.
Co by tedy mohlo pomoci ke zlepšení současného stavu?
Určitě by neuškodila pravidelná setkání ministra zemědělství se zástupci zemědělců, potravinářů, obchodníků a členů zemědělského výboru týkající se nadefinování kroků ohledně podpory kvalitní a konkurenceschopné produkce. V souvislosti s podporou propagace českých potravin mě napadají společné kampaně státu, obchodu a potravinářů zaměřené na zviditelnění tuzemských výrobků na prodejnách. Určitě by byla vhodná pomoc lokálním producentům při vstupu do lokálních obchodů a samozřejmě propagace lokálních a regionálních potravin jako celku.
Jak podpořit samotné investice?
Co třeba vytvořit systém podpory investic obchodu do zemědělské a potravinářské produkce. Jako vzor by mohla sloužit slovenská podpora investic do cestovního ruch, kdy stát dorovnává soukromé investice do turistické infrastruktury v poměru jedna ku jedné. Mohlo by dojít k nastavení mechanismu dlouhodobé, řekněme tří až pětileté, garance odběru a ceny produkce za udržitelných podmínek. Mimochodem, jsou to právě obchodní řetězce, které maximální možnou měrou podporují export českých potravin. Jen v roce 2019 vyvezly tuzemské výrobky za 20,7 miliardy korun, a to často na velmi konkurenční západní trhy.
Co se nabízí s podporou efektivity produkce?
Na základě společně definovaných potřeb jednotlivých sektorů lze připravit dotační tituly ve spojení s odstraňováním administrativní náročnosti, zejména pro menší zemědělce a producenty. Může se jednat o podporu úspor vody a efektivnější produkci zeleniny a ovoce (kapénkové závlahy), budování skladovacích či zpracovatelských (maso) kapacit a další.
Jak podpořit schopnost dodávat potraviny do obchodní sítě a zvýšit jejich kvalitu?
Tady by pomohla motivace ohledně vytváření odbytových družstev jako partnera obchodu a zajištění dostatečného objemu dodávek v průběhu celého roku. Zafungovat by mohl i společný projekt zemědělců, potravinářů a obchodníků na zlepšení marketingu potravin, ať už jde o obalové technologie, design či informování spotřebitelů. Pokračovat by se mělo rovněž v tlaku na kvalitu v cechovních normách a ve společné propagaci kvalitních českých potravin.
A konečně, jak podpořit poptávku ze strany státu?
Třeba úpravou zadávání veřejných zakázek tak, aby bylo možné bonifikovat krátké dodavatelské řetězce. Za úvahu rovněž stojí závazek státu, krajů a municipalit preferovat například biopotraviny pro citlivé skupiny, jako jsou namátkou onkologická a porodnická oddělení v nemocnicích, a dále pak jesle a mateřské školky, a s tím související úprava zadávání veřejných zakázek.
Napsat komentář