„Nevím, jestli se Češi chtějí vrátit do doby, kdy jahody byly jen v červnu,“ říká Tomáš Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, v souvislosti s předloženou novelou zákona o potravinách.
Sněmovna počátkem června vrátila do druhého čtení novelu zákona o potravinách a tabákových výrobcích. Hlavní příčinou byl odborníky i veřejností kritizovaný pozměňovací návrh o povinném 85% podílu českých potravin v obchodech.
V průběhu nouzového stavu jste si pochvaloval, jak fungovala spolupráce všech článků dodavatelského řetězce. Platí to ještě?
Krize potvrdila charaktery tak, jak jsem je znal, jen je vyhnala do většího extrému. Lidé, kteří byli vždy schopni spolupracovat, dokázali obětovat i vlastní profit, aby pomohli někomu jinému. Naopak lidé, kteří si jeli vždy jen na sebe, se i teď snaží využít dozvuků krize. Projevuje se snaha pod pláštíkem krize zajistit si nějakou výhodu, ať už to jsou dotace, které by jinak neprošly, legislativně omezit hospodářskou soutěž, protože se to dá zaštítit krásnou frází o soběstačnosti. Mezi potravináři a zemědělci je mnoho těch, kteří chtějí dělat férový byznys, nebojí se konkurence a nebojí se investovat do toho, aby byli lepší. Druhá část chce současné situace využít.
Kterých je víc?
Naštěstí je strašně moc těch prvních. Je tu řada firem, které vyrostly z malého chytrého nápadu a dnes jsou schopné dodávat do několika obchodních řetězců. Z části i proto, že řetězce jim pomohly jejich byznys rozvíjet. To je cesta, která funguje. Vidím to i na spoustě malých firem, které nechtějí jen dlouhodobý kontrakt, ale pomoc například s balením výrobků, tvorbou etiket apod. Je vidět, že řada lidí a firem se už naučila spolu fungovat.
Pak jsou firmy, které vědí, že nemají konkurenceschopný produkt, a proto nemají šanci uspět bez nějaké berličky, ať už to jsou dotace ušité na míru nebo snaha dostat konkurenci z českého trhu pryč.
Co Vás napadlo, když jste si poprvé přečetl návrh novely zákona o potravinách?
S návrhem novely obsahující povinný 85% podíl českých potravin přišel prezident Agrární komory na zemědělský výbor před několika měsíci. Když jsem tehdy s poslanci mluvil, napříč politickým spektrem se téměř všichni shodli v tom, že je to nesmysl, který akorát zvedne ceny. Potom se se ale báli hlasovat proti, protože hlasovat proti podpoře českých potravin by byla podle nich politická sebevražda. A to přitom připouštěli, že zákon stejně zruší ústavní soud nebo Evropská unie. Kde je odpovědnost zákonodárců?
Z mého pohledu však nejde o podporu českých potravin, ale nové národní dotace ke splnění zákona. I kdyby byl totiž později zákon zrušen, dotace nebude muset nikdo vracet.
Snaha regulovat podíl tuzemských potravin už tu byla. Všichni si pamatujeme cedulky s uvedeným podílem zemí, ze kterých pocházejí prodávané potraviny. V čem je současný návrh problematičtější?
V principu. Chtít 85 % českých potravin je nesmysl, protože tady prostě nejsou. Obchodníci by nemohli prodávat dvě třetiny sortimentu. Možná by byla nabídka mléčných výrobků, ale ne uzenin, protože prakticky žádný výrobce masných výrobků dnes není schopen splnit definici české potraviny. Vypadla by spousta ovoce a zeleniny. A omezil by se výběr. Zeptal se někdo spotřebitele, zda by mu to vyhovovalo?
S návrhem nesouhlasí ani všichni koaliční poslanci, jednotní nejsou ani zemědělci, kterým má pomoci. Je tedy návrh nedostatkem informací nebo projevem českého politikaření?
Mluvil jsem s řadou zemědělců. Největším členům Agrární komory jde podle nich o příslib dotací. Už 25. března například vláda schválila 4,3 mld. Kč nových dotací tak zvaně na soběstačnost. Tehdy to prošumělo, protože všichni se věnovali koronaviru. Jejich filozofií je: Když budeme mít zákon a nedokážeme ho naplnit, tak nám stát přeci musí dát peníze, abychom to zvládli.
Firmy argumentují nesrovnatelnými podmínkami při rozdělování dotací.
Ten argument jsem už slyšel milionkrát. Když jednou Agrární komora vyslyší mé volání po konkrétním srovnání a informacích o dotacích v Německu, které v Česku nejsou, budu první, kdo bude říkat, ať je vláda dorovná.
Za obchod dlouhodobě říkáme, že smysl mají dotace, které podporují modernizaci a rozvoj podnikání. Když se ale podíváme na jeden z nálezů NKÚ, zjistíme, že na chov prasat a drůbeže vzrostly dotace mezi lety 2012 až 2016 o 300 %. Jak je ale možné, že za stejné období se stavy hospodářských zvířat, dojnic a prasat snížily? Na dotacích se rozdávají miliardy, které k ničemu nepomáhají. Ať ministerstvo zemědělství raději znásobí program na kapénkovou závlahu ovoce a zeleniny. Podpoří chybějící skladovací kapacity pro ovoce a zeleninu nebo balicí linky pro pěstitele. To jsou přesně věci, které zvednou konkurenceschopnost zemědělců a dostanu jejich produkty snáz na pulty, v zahraničí to už dávno pochopili.
Poslanecký návrh hovoří o pomoci zemědělcům, méně pak o zpracovatelích, potravinářských firmách. Proč tomu tak je?
Nadnárodním výrobcům návrh samozřejmě vadí. V jednotlivých zemích vyrábí určité produkty ve velkém množství, a ty pak vyváží. Zákonem by došlo k zásadnímu omezení možností jejich podnikání, do kterého investovali obrovské peníze. Proti návrhu se vymezovali prostřednictvím Českého sdružení pro značkové výrobky.
Pak jsou velcí čeští potravináři, kterým by nová úprava vyhovovala. Najednou by byli v komfortní pozici, kdy obchod by musel kupovat jen od nich a zároveň by byli jediným odběratelem zemědělských surovin. V konečném důsledku by dokázali přiškrcovat kohoutky na obě strany. Obchodníkům by říkali, zaplaťte nám více, jinak budeme dodávat vašemu konkurentovi. Zemědělcům by mohli říkat: musíte dodávat nám, nemáte kam jinam.
A navíc nesmíme zapomenout na to, že na tento brutální protekcionismus by adekvátně zareagovaly ostatní země. Princip obchodních válek spočívá v tom, že máte dobře zanalyzované, co protistraně ublíží víc. Odvetná opatření by se tak mohla týkat úplně něčeho jiného než českých potravin, třeba i škodovek.
Neměl by se stát raději zaměřit na edukaci spotřebitele, aby z vlastní vůle vyhledával potraviny tuzemské provenience, než mu direktivně něco nařizovat?
Když se zeptáte průměrného člověka na ulici, kde se vyrábí tradiční české značky, tak vám logicky řekne, že v Česku. Podle zákona ale velmi často české nejsou. Jsou sice vyrobeny v České republice, ale z dovezených surovin. Vnímaní toho, o čem si lidé myslí, že je české a co je české podle zákona, jsou dvě naprosto nespojité nádoby. I velcí čeští potravináři žijí z cenové arbitráže. Rádi použijí českou surovinu, když je, ale pokud je v zahraničí levnější, tak si ji dovezou. To je normální tržní chování.
Co do chování spotřebitele vidím dvě důležité skupiny. Asi pětina se bojí budoucnosti a začíná šetřit. Druhý, cirka 40 %, si naopak už začala všímat, co kupují a co jedí. Především se jedná o rodiny s dětmi.
Přichází tedy doba, kdy spotřebitel bude více posuzovat potraviny i z jejich zdravotního hlediska?
Ano. To je těch 40 % lidí, kteří se začali více zajímat o kvalitu potravin, které kupují a jí. Zacílit na tuto skupinu by mělo smysl. Kampaně ale nemůžou být postavené na vlastenčení, o které se opírá i novela zákona. Stát by měl rozjet velmi rychle kampaně typu Jezte kvalitně, Jezte zdravě, Jezte lokálně. V zahraničí začíná fungovat tzv. Nutri-Score označení, tedy jednoduchá informace na obalu, jak zdravá je ta či ona potravina. Česko ale toto značení potravin odmítá.
Napsat komentář