Rozdílná kvalita potravin

Legislativa nařizující výrobcům vyrábět shodné produkty pro země EU neexistuje.

Rozdílná kvalita na první pohled stejných potravin určených pro různé trhy je tématem, které se v poslední době řeší nejen v České republice. Boj za spotřebitele, který dělí Evropu na Východ a Západ, se nyní přenesl do Bruselu.

Názor na tento problém se pochopitelně liší. Jiný pohled mají obchodníci i Svaz obchodu a cestovního ruchu, jiný třeba Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI), Ministerstvo zemědělství či Potravinářská komora.

V čem se však víceméně všichni shodují, je, že za rozdílnou kvalitu na první pohled shodných potravin stejné značky mohou především výrobci. Ti argumentují především tím, že receptury svých výrobků přizpůsobují rozdílným zákaznickým preferencím v různých zemích.

Stejná značka, název i obal

Evropská nařízení a směrnice většinou upravují pouze bezpečnost potravin a jejich řádné označení. Složení vymezují jen u úzké části zboží, jako jsou med, džemy nebo džusy. Výrobce pak tedy přizpůsobuje potraviny nařízením v národní rovině. A ty se můžou stát od státu lišit. Legislativa jednotlivých zemí tak například upravuje množství masa v masných výrobcích nebo poměr ovocné složky v potravinách. A právě tomu se firmy na jednotlivých trzích přizpůsobují.

„Proč se složení výrobků u nás a na západě liší? Nabízí se bohužel velmi jednoduchá a pro nadnárodní dodavatele nelichotivá odpověď, výroba méně kvalitních potravin je samozřejmě levnější, jejich cena na českých pultech je ale srovnatelná, i vyšší, s cenami na západ od našich hranic. Sama mám tu zkušenost, ale nechci paušalizovat. Komplexní srovnání však, pokud vím, zatím chybí. Nebavíme se tu ale jen o nějakých pocitech či osobních zkušenostech konzumentů, horší kvalitu potravin u nás potvrzují i některé dílčí průzkumy,“ uvedla například europoslankyně Dita Charanzová (ANO). Připouští však, že komplexní porovnání dosud neexistuje.

Obchodníci se brání

Obchodní řetězce oponují, že s dodavateli úzce spolupracují. „Kvalita a bezpečnost výrobků je naší prioritou, proto naše společnost v této oblasti velmi úzce spolupracuje se svými dodavateli. Pro výrobky vlastních značek, jež Lidl nabízí v různých zemích, stanovuje společně se svými dodavateli přísná kvalitativní pravidla. Lidl ani jeho dodavatelé nedělají rozdíly v kvalitě produktů pro jednotlivé země,“ uvedla Zuzana Holá, mluvčí řetězce Lidl. Připouští však, že v případě rozdílného zákonodárství a předpisů se může složení potravin stejné značky lišit. „U výrobků cizích značek stanovuje kvalitu výrobce. Ten je v tomto případě povinen dodat Lidlu jako prodejci kvalitativně nezávadné zboží v souladu s platnými předpisy na ochranu spotřebitelů. Informace o složení značkových výrobků mohou poskytnout pouze jejich výrobci,“ dodává.

Michael Šperl, mluvčí řetězce Kaufland, vysvětluje: „Naše průzkumy trhu ukazují, že konzumenti mají různá přání a chutě. Hlavně ale klademe velký důraz na to, aby všechny výrobky odpovídaly vysoce nastaveným standardům na kvalitu. Při výběru našich privátních značek se proto velmi silně orientujeme na požadavky spotřebitelů v dané zemi.“ Odlišnost složení jednotlivých potravin je podle něj dána rozdílnými národními předpisy. „Legislativa, nařizující výrobcům vyrábět shodné produkty pro země EU dosud neexistuje. Evropská legislativa upravuje zejména bezpečnost potravin, složení výrobků ale řeší jen u části sortimentu. Výrobci se tak řídí národními směrnicemi a nařízeními. Co je však zásadní, aby výrobce uváděl pravdivé označení složení a obsah na obalu jednotlivých výrobků, aby zákazník přesně věděl, jaký produkt si kupuje,“ doplnil Šperl.

Podobně argumentuje i Václav Koukolíček, mluvčí řetězce Tesco ČR: „Pod značkou Tesco nabízíme lokálně přizpůsobené produkty, které uspokojují potřeby a specifické chutě našich zákazníků v každé zemi. Všechny výrobky Tesco jsou vyráběny podle stejných standardů kvality všude tam, kde působíme, splňují evropské a národní legislativní požadavky na kvalitu, jakost a označování. Vzhledem k tomu, že produkty mají různé dodavatele, mohou existovat drobné odlišnosti například ve velikosti nebo balení a odrážet místní chutě a preference zákazníků. Existuje jen velmi malý počet produktů pod značkou Tesco, které se prodávají ve Velké Británii a v zemích V4. Tyto výrobky jsou vyráběny u stejných výrobců se stejným složením, a proto u nich nejsou žádné rozdíly.“

„Výrobci zase na druhou stranu tvrdí, že dodávají to, co si obchodníci objednávají. Ať tak či tak, si ale umím představit, že by měli mnohem lepší vyjednávací pozici, pokud by tlak přicházel nejen od nich, ale i spotřebitelů samotných, jejich organizací, a nakonec třeba i kontrolních orgánů státu. Možná jsme nemuseli pouze čekat, až se problém začne řešit na evropské úrovni, pokud by tento tlak nadnárodní dodavatelé systematicky pociťovali,“ uvedla Charanzová.

Přímo se k podpoře aktivit potlačujících různou kvalitu výrobků v zemích EU přihlásila jen organizace EuroCOOP, jejímž členem je i COOP v České republice. Skupina COOP prodává výrobky zejména od regionálních dodavatelů.

„Potravinářských výrobků na trhu ČR je cca 30 tisíc a z nich bylo do srovnávacích testů vybráno asi 20-30 výrobků, což představuje 1 promile (0,1 %) existujících výrobků. V ČR byly provedeny obdobné testy v podobném rozsahu zhruba před dvěma lety. Je zřejmé, že bylo velmi obtížné najít více výrobků, které by byly dodávány se stejným názvem a obalem, ale s rozdílným složením pro různé trhy, do různých zemí. Jinak by určitě srovnávací testy byly mnohem rozsáhlejší a průkaznější. U zhruba poloviny hodnocených výrobků byly zjištěny odlišnosti, které někdy byly v neprospěch spotřebitelů z východní části Evropy a někdy ne. V těchto konkrétních případech považujeme rozdíly ve složení za prokázané,“ uvedla Irena Vlčková, mluvčí Svazu obchodu a cestovního ruchu.

Dodala, že Svaz rozhodně nesouhlasí s tím, že by většina potravin dodávaných na trhy východní části Evropy měla horší složení než stejné výrobky prodávané v západní části Evropy. „Výrobky se v jednotlivých zemích mohou lišit, ale cílem je v podstatě vyhovět poptávce spotřebitelů na široký výběr zboží a uspokojit různé chutě a cenová očekávání. K rozdílům může docházet také kvůli tomu, že se potraviny vyrábějí na různých výrobních místech a různá může být i dostupnost surovin v jednotlivých ročních obdobích, distribuční ujednání s dodavateli či vnitrostátní legislativa v oblasti potravin,“ řekla Vlčková s tím, že za správné složení a označení výrobku je primárně odpovědný výrobce. „Obchodníci jsou zodpovědní za uskladnění, označení v místě prodeje a prodej výrobků v souladu s datem spotřeby nebo minimální trvanlivosti. Za to, že jsou v identickém obalu potraviny, které se mírně liší svým složením, proto nemohou obchodníci nést odpovědnost,“ vysvětluje Vlčková která připouští, že způsoby, jakými jsou právní předpisy EU interpretovány v členských státech, mohou být výrazně odlišné. V neharmonizovaných oblastech mohou být podle ní vnitrostátní právní předpisy pro stejný výrobek velice podrobné a normativní (např. řada členských států má vnitrostátní předpisy pro majonézu), což nevyhnutelně vede k tomu, že stejný výrobek má odlišné složení.

„Co se týče privátních značek, tam je složení a kvalita výrobku plně v rukách držitele privátní značky. Řetězce si nechávají dělat rozbory dodávaných potravin, které si řetězce samy platí,“ uzavřela Vlčková, která doporučuje, aby spotřebitelé více hleděli na složení výrobku než na značku či zemi původu a alespoň čas od času si přečetli složení potravin.