Debata o českých potravinách se v posledních letech často zjednodušila na líbivá hesla o soběstačnosti, národních značkách a povinném patriotismu při nakupování bez ohledu na kvalitu. Jenže realita obchodu i potravinářství je výrazně složitější.
Pokud má Česko skutečně posílit výrobu a prodej českých potravin, nebude to výsledkem politických sloganů ani přibývajících log na obalech. Rozhodující podle Svazu obchodu a cestovního ruchu (SOCR ČR) bude, zda stát konečně začne řešit skutečné bariéry domácí produkce.
Obchodní řetězce již v současnosti prodají prakticky vše, co jsou tuzemští výrobci schopni dodat v odpovídající kvalitě, objemu a ceně. Prostor pro vyšší podíl českých potravin tedy existuje. “Problém není v neochotě obchodníků, ale v nedostatečné výrobní kapacitě některých segmentů českého potravinářství a v dlouhodobém podcenění investic do zpracování zemědělské produkce,” říká prezident SOCR ČR, viceprezident Hospodářské komory Tomáš Prouza. Typickým příkladem je podle svazu ovoce a zelenina, kdy skladba produkce dlouhodobě neodpovídá požadavkům zákazníků, nebo nedostatečná skladovací infrastruktura. Problémy jsou dlouho známé a jednoduše řešitelné, pokud bude někdo chtít.
Privátní značky jsou příležitostí, ne problém
„Politická reprezentace však místo tvrdé práce na řešení hledá, na koho by dlouhodobé neřešení problémů svedla. Jednou jsou to rodinné farmy, které se brání útokům velkozemědělců, jindy třeba privátní značky obchodních řetězců,” poznamenal. Jenže rodinné farmy zajišťují tak důležitou pestrost nabídky a privátní značky představují jednu z největších příležitostí pro české výrobce, jak rozvinout výrobu nebo se svou produkcí proniknout na zahraniční trhy.
Privátní značky už tvoří třetinu prodaných potravin a jejich podíl rychle roste. A do zahraničí každý rok pod privátními značkami řetězců míří kvalitní české potraviny za zhruba 22 miliard korun, čím dál tím častěji na náročné trhy západní Evropy či dokonce do USA. Místo ideologických útoků by tedy stát měl řešit, jak českým výrobcům pomoci uspět v této konkurenci ještě více.
„Stejně absurdní je současný chaos kolem značek kvality a původu,” uvedl Prouza. Spotřebitel v současnosti podle něj čelí záplavě log, certifikátů a marketingových značek, kterým často nerozumí ani samotní výrobci. Přitom data z trhu dlouhodobě potvrzují, že zákazníci skutečně reagují prakticky jen na dvě sdělení: český původ a regionální produkci. Přesto stát dál podle Prouzy investuje stovky milionů korun do značek, které reálně neovlivňují nákupní chování a často slouží jen jako formální výhoda při žádostech o dotace.
Když výrobek nesmí být český
Symbolem nefunkční politiky státní propagace potravin je podle Prouzy značka Klasa. „Projekt, který měl být vlajkovou lodí podpory kvalitních českých potravin, většina zákazníků vnímá jako vyprázdněnou marketingovou nálepku bez jasného významu. Za ty dnes už více než stovky zbytečně utracených milionů sice spousta lidí tuší, že Klasa existuje, ale analýzy nákupního chování ukazují, že je pro rozhodování zákazníků naprosto irelevantní,” uvedl příkladem Prouza. Pokud chce stát podle něj skutečně podpořit české potraviny, měl by mít odvahu přiznat, že některé projekty jednoduše nefungují, a přesunout peníze tam, kde mohou mít efekt.
Stejně důležitá je i změna definice „české potraviny“. Současná pravidla jsou totiž v některých případech odtržená od reality trhu. Zákon primárně pracuje s českým původem surovin, konkrétně 100 procent české suroviny u jednosložkových potravin a 75 procent české suroviny u vícesložkových potravin. Zároveň je však stanovena výjimka pro potraviny, které jsou vyrobeny v ČR, ale hlavní složka výroby není v ČR objektivně dostupná. Tato výjimka se přitom aplikuje pro potraviny typu čokoláda nebo rýžové pufované chlebíčky.
„Jenže stejně jako neexistuje české kakao pro českou čokoládu, neexistuje ani dostatek českého vepřového pro typicky české masné výrobky,” doplňuje prezident SOCR ČR. Tuzemská soběstačnost ve vepřovém mase se dlouhodobě pohybuje okolo 40 procent, takže českou vlaječku na sobě může mít výsekové vepřové, ale do uzenin českého původu není zařazeno. Tyto výrobky přitom vznikají v Česku podle tradičních receptur a českou vlajku by si zasloužily mnohem víc než třeba rýžové chlebíčky.
„Pokud existuje učebnicová definice střelby do vlastní nohy, je to přesně tato situace. Jestliže má Česko skutečně posílit zájem o české potraviny, potřebuje méně ideologie a více pragmatické spolupráce mezi státem, výrobci a obchodem. Nestačí jen mluvit o patriotismu,” uzavírá Prouza. Podle něj potřeba investovat do výroby, zpracování, logistiky i dlouhodobé komunikace kvality českých potravin. A hlavně přestat předstírat, že problémy českého potravinářství vyřeší další logo na obalu nebo status na Facebooku nějakého politika.
Napsat komentář