Již řadu měsíců se věnujeme otázce novely Zákona o významné tržní síle. Při cestě ze zahraničí jsem se zastavil u našich jižních sousedů na nákup a v malé obci jsem našel kvalitní prodejnu se širokým sortimentem, dobře zásobovanou a příjemně vypadající. Zapřemýšlel jsem tak nad situací v našem prostředí, kdy v obci stejné velikosti je několik prodejen, všechny si konkurují, každá tak musí držet pouze omezený sortiment. Je to správně? Nemyslím si.

Z nedávného setkání na půdě Poslanecké sněmovny jsem nabyl dojmu, že všechny zúčastněné strany připustily, že ZVTS neřeší hlavní problémy českého retailu, proti kterým se snaží tento zákon zřejmě bojovat. Myslím tím obrovskou konkurenci mezi jednotlivými obchodníky, která vznikla nulovou regulací českého trhu ze strany státu, spoléháním se na „neviditelnou ruku trhu“ a nese s sebou spoustu negativních aspektů, které se sem tam snaží stát léčit, ale velmi neefektivně, nahodile, často nešťastným způsobem a bez jasného definování celého problému. Za hlavní negativní aspekty považuji kvalitu potravin a ceny ve srovnání se zahraničím, mzdy zaměstnanců v retailu a likvidaci malých prodejen ve venkovském prostoru. Jsem rád, že jsem z jednotlivých stran cítil energii tyto negativní aspekty řešit.

Český maloobchod zažil po roce 1989 obrovský boom zahraničních řetězců, který se v podstatě nezastavil do dnešní doby. Zahraniční řetězce pochopitelně představovaly velmi moderní formu prodeje a český tradiční trh se od zahraniční konkurence měl a bohužel často i stále má hodně co učit. Zahraničním řetězcům se dal prostor a ty ho samozřejmě plně využily. Výsledek je takový, že Česká republika má jednu z největších koncentrací metrů čtverečních prodejní plochy na obyvatele. Bohužel tato obrovská konkurence s sebou nese všechny výše zmíněné negativní aspekty.

Jako příklad poslouží srovnání s Německem. V desetitisícovém městě v Německu bude poloviční počet prodejen potravin než v České republice. Co to znamená pro obchodníka v Německu? Bude dělat pravděpodobně dvojnásobný obrat, díky tomu nebude muset realizovat tak vysokou marži a tedy může prodávat za nižší ceny, díky větším ziskům si může dovolit zaplatit zaměstnance a současně nebude vytvářet obrovský tlak na dodavatele kvůli nákupní ceně zboží. Díky řízenému urbanistickému rozvoji se nebude muset na konkurenci dívat přes ulici, nebo s ní dokonce sdílet parkoviště. V takovém prostředí jsou spokojení jak obchodníci, tak i dodavatelé – zákazníci. A teď k českému modelu.

Český obchodník bude mít, dvojnásobný počet prodejen. Bude mít v tom případě i dvojnásobný počet nájmů nebo objektů ve vlastnictví, dvojnásobné náklady na energie, dvojnásobné náklady na zařízení prodejen, dvojnásobné náklady na zásoby zboží, dvojnásobný počet personálu prodejen, atd. A k tomu všemu bude realizovat poloviční obrat, než jeho německý kolega. Co to s sebou nese za efekty – bude vytvářet na dodavatele obrovský tlak na cenu i s možností horší kvality nabízeného zboží. Aby přežil, bude muset mít na zboží vyšší marže, nebude schopen dostatečně zaplatit své zaměstnance.

Protože je ve velmi konkurenčním prostředí, tak se bude snažit přilákat zákazníky prodejem vybraného zboží za podnákupní ceny a tím bude roztáčet cenovou spirálu. V takovém prostředí je spokojený pouze zákazník a to jen do té doby, než zjistí jakou kvalitu a za kolik si kupuje v prodejnách. Jasným příkladem je dm drogerie, která řeší kauzu s rozdílnými cenami (až 100% rozdíl v cenách) v ČR a Německu u stejného zboží.

V tiskovém prohlášení dm drogerie bylo uvedeno, že vzhledem k nižší koupěschopnosti a současně větší konkurenci musela přizpůsobit cenovou strategii českému prostředí. Nemyslím si, že je obchod takto udržitelný a je potřeba se podívat na všechny aspekty problému. Stane se tak?

Ing. Pavel Březina, Předseda Svazu českých a moravských spotřebních družstev (Skupina COOP)