Prášky vyhoření nevyléčí

Prevencí je otevřená komunikace

Dlouho trvající únava, emocionální podrážděnost, špatné spaní, pocit, že nic nestíháte, raději schůzky a povinnosti odkládáte, protože vám chybí energie, chuť něco dělat. K pocitu vlastní nevýkonnosti se dále přidávají i zdravotní potíže, bolesti zad, hlavy, nechutenství. I takové mohou být první příznaky syndromu vyhoření.

Na pracovištích ho přibývá, nese ho totiž s sebou turbulentní doba, nutnost neustále v pracovním životě reagovat na změny, podávat vyšší a vyšší výkony, což negativně dopadá na lidskou psychiku.

Hlavní příčinou syndromu vyhoření (anglicky burnout) bývá dlouhodobý stres, tlak na stále vyšší výkon, nedobrá organizace práce, špatné (nebo žádné) vedení a řízení lidí v týmu. Například fakt, že na člověka, který má vynikající výsledky šéf naloží další úkoly, a tak to, co předtím dělali dva lidé, dělá nyní právě ten skvělý pracovník, který přece vždy vše tak dobře zvládal.

Paradoxně tak syndrom vyhoření postihuje právě ty nejlepší pracovníky. A právě kvůli burnoutu o ty nejlepší lidi pak firmy mohou přijít. „Mám tu zkušenost, že se svými nejlepšími pracovníky šéfové obvykle tráví méně času než s lidmi, kteří podávají nižší výkony,“ říká František Hroník ze společnosti MotivP. „U těch lepších si říkáme, že jsou dobří a nevěnujeme jim patřičnou pozornost. Přitom ty nejlepší nestačí více odměnit. Je třeba jim věnovat pozornost, udělat si na ně čas a naslouchat jim. Potřebujeme jim dávat zajímavější práci, a ne je posílat na hašení požárů, které způsobil někdo jiný,“ říká Hroník.

Může to postihnout každého

Syndrom vyhoření zahrnuje až 130 příznaků, které se v čase postupně vyvíjejí k prožitkům úzkosti, strachu, deprese až k různým závislostem, např. na alkoholu, a posléze vyústí v neschopnost koncentrovat se na práci. „Podobně jako jiné psychické problémy i vyhoření má v českém prostředí stále negativní nálepku. Lidé se o něm bojí hovořit, zaměstnavatelé jim v jejich situaci nepomáhají,“ vysvětluje psychiatrička, lektorka a koučka Jana Peclová.

Ohrožen vyhořením může být za určitých okolností každý. „Nesouvisí to ani s věkem ani s inteligencí nebo vzděláním či zkušenostmi,“ uvádí Vladimír Hrabal, který se problematikou burnoutu zabývá v rámci rozsáhlého výzkumného projektu lékařské fakulty v německém Ulmu i jako psychoterapeut a kouč ve svém institutu a soukromé praxi. „Syndrom vyhoření vzniká, sejdou-li se určité osobnostní charakteristiky a vzorce chování jedince s konkrétními podmínkami ve firmě/organizaci, které vznik vyhoření umožňují. V té chvíli dochází k přetížení organismu,“ dodává.

„Ve své práci se setkávám s vyhořením u velice schopných manažerů, kteří delší dobu s plným nasazením pracují v pro ně nepříznivých podmínkách. To znamená například, že nemají možnost dostatečně ovlivnit výsledky své práce, třeba se věnují projektu, kde hlavního dodavatele vybral někdo jiný a o němž vědí, že asi nedopadne úspěšně. Častá bývá také situace, kdy nadřízení-zpravidla ředitelé společnosti- neposkytují dostatek kvalitní zpětné vazby a adekvátní odměny – pochvaly, uznání. Pracovník se tak ocitá ve vakuu – na jedné straně pracuje na plné obrátky a na druhé straně nevidí plody svého snažení,“ říká Peclová.

Někteří se vrátí zpět do práce, jiní raději začnou znovu jinde

Velmi důležité je poznat syndrom vyhoření už v počáteční fázi, v níž lze člověku pomoci a vrátit ho snadněji zpět do pracovního procesu, než když se vyhoření začne léčit v rozvinutějších stádiích. „Jako psychoterapeut se setkávám jak s jedinci, kteří se zpět na pracoviště vracejí, tak s těmi, kteří návrat do pracovního procesu nezvládnou,“ uvádí Hrabal. V řadě případů je ale podle zkušeností Peclové dokonce lépe se na původní pracoviště nevracet a začít někde jinde.

Podle Hrabala je zásadní to, jak rychle je ohrožení zpozorováno a jak rychle je jedinci poskytnuta pomoc. V Německu mohou lidé se syndromem vyhoření využít hned několika možností léčení následků vyhoření. Je to preventivní práce zdravotních pokladen, které nabízejí různé kurzy pro pojištěnce, především tréninky a relaxační osvětu, pak je to další vzdělávání psychoterapeutů v oblasti terapeutických metod péče o pacienty se syndromem vyhoření a hlavně však možnost rehabilitace na speciálních klinikách.“ V Německu funguje i asociace sdružující lidi, kteří sami vyhořením již prošli. „Je to iniciativa, která e zabývá zejména osvětou a šířením informací o tomto jevu a odkazuje na možnosti pomoci v akutních případech,“ říká Hrabal.

K vyšší efektivitě při léčbě psychických chorob jako následku burnoutu pomohlo v Německu i přijetí psychoterapeutického zákona v roce 1999, který umožňuje odborné vyšetření a specializovanou psychoterapeutickou pomoc v rámci zdravotního systému. I díky tomu mají tamější firmy větší povědomí o závažnosti a rizicích syndromu vyhoření a začali se prevenci více věnovat.

 

Pokračování článku a mnoho dalšího naleznete v zářijovém čísle Retail News…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *